Listopad 2017

Tam, kde dávají lišky dobrou noc

13. listopadu 2017 v 15:27 | pribehyzduse
Seděla tam, sama. Kolem se už postupně stmívalo, matka uklidila prázdné talíře, které zbyly po večeři u venkovního stolku v zahradě, sfoukla svíčku a šla do domu. Jí se ale nechtělo. Věděla, že za chvíli už nebude nic vidět, jen hvězdy. Taky věděla, že letní večery tady na samotě jsou chladnější a že jí v krátkém tričku bude za chvíli zima. To jí říkala ta racionální část jí samotné - z nějakého důvodu -sama ani nevěděla proč, chtěl mít husí kůži na rukách a cítit ochlazující se vzduch kolem. Před ní byla kamenná zídka ohraničující zahradu kolem domu a na ní začínal les. Stromy se zdály být vyšší, než ve skutečnosti, možná tím, že ležela v trávě, možná taky tím, že terén před ní se zvedal do kopce. Občas slyšela cvrčka, kolem se "mihly" černé netopýří křídla nebo zahoukal sýček. Byl úplněk a na zemi se rozprostíral bílý pruh světla. Jakoby všude kolem cítila jakési nehmatatelné napětí, příroda čekala na nadcházející noc, drobná zvířata v lese se probouzela ze svých úkrytů po dlouhém, horkém, letním dni. Hlavou jí létaly myšlenky. Jak je to jiné, než noci ve městě. Žádné pouliční lampy, ani projíždějící auta. Dům stál ve vesnici na samotném kraji, po cestě projížděli přes den jen auta na nedalekou stavbu nebo tu chodili turisti, nebylo jich ale moc. Jednou tu zažila bouřku. I ta byla jiná, než jak ji znala. Vítr byl tak silný, že dveře se s třískotem zavíraly. Když šla na balkon pro pověšené prádlo, cítila se v té všudypřítomné tmě polapená mezi proudy vody, které dělaly z kachliček pod ní kluziště. Dnešní noc byla ale jasná, bez mráčku, s tmavěmodrou oblohou, sytá modř, jakou měla ráda. Sice nevěděla, jaké souhvězdí je nad ní, nemohla ale "odlepit" oči od měsíce a hvězd, těch jediných "lamp" široko daleko.
Najednou uslyšela zapráskání větví. Trochu se lekla a bez jediného pohybu vyčkávala, jestli něco neuslyší. Ticho. Možná to byl nějaký pták. V údolí pod ní se rozléhalo různé houkání. A pak najednou ….. byla to jedna vteřina, ale ona si byla jistá, že ji někdo sleduje. Cítila něčí pohled, ostražitý, zkoumavý, možná i trochu překvapený. Otočila se a uviděla ji. Byla asi čtyři metry od ní, nastražené uši, velikosti středního psa. Liška. Však jí říkali, že se tu někdy objeví. Prý jim nedávno koukala okýnkem do kuchyně. Ještě si dělala legraci, že oni moc vařit neumí, tak nebude mít důvod se sem vydat. Proč ji to tedy v tu chvíli tak překvapilo? Přišlo jí, že vlastně neví, kdo je ten cizí vetřelec, liška na zahradě nebo ona, která zatoužila být alespoň na jeden jediný večer součástí něčeho, co připomíná divokou přírodu? Liška evidentně nečekala, že někdo bude v jedenáct v noci ležet na lehátku v trávě. Chtěla proběhnout ze své nory dolů k potoku, možná se napít nebo ulovit nějaké myši. Přes den nespatřena a v noci se měnící z ospalého zvířete v šelmu.
V tu chvíli, kdy ji uviděla, cítila mnoho pocitů - respekt k tomu neznámému zvířeti a obdiv, jak neslyšně a ladně se umělo pohybovat. Ten moment, kdy se ona i liška rozhodovaly, zda dají přednost strachu a pocitu bezpečí nebo zvědavosti a dobrodružství. Ano, nezaútočila by, pokud nemá vzteklinu, neútočí. Přesto nějaký podvědomý reflex tu dívku přinutil odejít. Možná proto, že lišku tak blízko v přírodě viděla poprvé. Snad ji překvapilo, že zatím nablízko poznala jen dva druhy zvířat - ty, co se k člověku lísaly a nechaly se hladit, jako třeba pes. A pak ty, co byly plaché a spíše utíkaly. Liška ale byla jiná. Jen tiše vyčkávala, připravena kdykoliv vyrazit v úprk nebo se bránit, bude-li to zapotřebí. Byla naplno v přítomnosti, tady a teď, živá každičkou buňkou v těle, se smysly, ostrými jako břitva. Pokud se v tu chvíli bála, nedala to najevo, nepohnul se jí jediný chlup na těle, stála tam v dokonalém "štronzu". A tak budila respekt. Přesto působila zároveň zranitelně, snad nepatřičně, tady, u lidského obydlí, v jednadvacátém století z pohledu městské holky. Ta si v tu chvíli přála, aby vydržela o tom nikomu nevyprávět, jakoby to bylo součástí snu, který se jí tu noc zdál a ta liška zůstala jen součástí historek, které si vypráví sousedé z okolí. A tahle zvláštní touha ji připadala stejně nepochopitelná, jako důvody, proč liška místo toho, aby rychle zmizela v nedalekých křovinách, zůstala stát a prohlížela si ji, lidskou bytost. Snad byla zvědavá, i když přátelství mezi člověkem a liškou nepatří k těm nejobvyklejším. Druhý den ta stejná dívka přišla na zahradu, možná si přála ji vidět ještě jednou a možná měla zároveň strach. Strach, že už to nebude tak kouzelné, ale obyčejné. Ale už ji neuviděla.

Možná, že ta dívka v ní zahlédla kousek svobody a divokosti, které dal život liščí podobu. Té plaché nepolapitelnosti, tolik vzácné, křehké a vytoužené. Té svobody, která prochází v životě mnoha zkouškami a o kterou člověk bojuje, ať už o tom ví nebo ne, stejně jako ta liška. Další den pak odjela. Říkali jí, že tu chatu pojmenovali "tam, kde dávají lišky dobrou noc."