Duben 2018

krok do neznáma

5. dubna 2018 v 22:44 | pribehyzduse

Máte rádi cestování?

Cestování do neznámých míst, kde jste nikdy nebyli. Takový malý krok do neznáma. Narozdíl od těch skutečných "životních" kroků to má jeden rozdíl. Pokud se zrovna nechystáte emigrovat, tak vás pravděpodobně čeká návrat - domů. A tak, když se dovolená, víkendový výlet, nebo cesta na jiný kontinent nevydaří podle vašich představ, tak se zase vrátíte pokorně do míst, kde to znáte a příště to zkusíte jinam.

Ale upřímně, ti, z vás, kteří cestujou víc, určitě znají, že během takové cesty se většinou přihodí spoustu věcí, které člověk vůbec nečeká. Vlastně si uvědomuju, že přesně tohle na tom mám ráda. Už jsou pryč doby, kdy jsem s rodinou jezdila do hotelu all inclusive, každý rok na to samé místo. Nyní miluji poznávat pokaždé něco jiného. Ty okamžiky, kdy se směju, když mi žena na nádraží v Polsku odpoví na dotaz, kde je autobusová zastávka, ať hledám "drogu" před vstupními dveřmi, (z polského překladu "cestu" :)) To, že někam přijedu a musím se zorientovat. Dává mi to pocit svobody a sebevědomí, že takové situace můžu zvládnout.

Když se lidi chtějí domluvit, není bariéra ani to, že mluví jiným jazykem, no a když nechtějí, pak nepomůže ani to, že mluví stejnou řečí :). A jak to máte vy? Krok do neznáma. Malé děti poznávají každý den spoustu nových věcí, s důvěrou a nadšením. Každý den dělají spoustu malých nebo větších kroků do neznáma, je to pro ně přirozené.
A když vyrosteme, tak pak přijde ta otázka, bude to dobré, co když ne? Co když se to nezdaří?

V jedné knížce jsem kdysi četla, že tento pocit, který asi každý někdy zažil, je vlastně podvědomý strach ze smrti. Život je příliš krátký na to, aby se dělaly "chyby". Jenže co je chyba?
Chyba je neprožít život tak, jak chceme, protože nemáme "jistotu", že to tak opravdu bude. Třeba nebude. A třeba ano. Třeba ne hned a díky tomu budeme zase o něco trpělivější. Miluju okamžik. Tu chvilku, kterou se snažíme zachytit fotkou, vybavit si ji v paměti a která se nikdy nebude opakovat. A právě proto je ta chvilka jedinečná, tak jako každej z nás, ať už je příběh protkaný černou nebo bílou barvu, je náš, patří k nám. Viděli jste někdy přesvětlenou fotku? Nebo film, který byl předvídatelný, postavy tak pozitivní, že to byla od začátku neuvěřitelná nuda a již na začátku bylo jasné, jak to dopadne? Ale tohle přece nechceme, že?

A tak zbyvá položit si otázku, co vlastně chceme. Já si přeji být autentická. Dělat věci v danou chvíli tak, jak je cítím, s vědomím, že vždy bude někdo, kdo mě bude obdivovat, kdo mi bude závidět, nemít mě rád nebo naopak. Ale že to není ten motor, proč něco dělám. A na otázku: Šlo to udělat lépe? Odpovědět- ano, s pokorou k životu a úctou sama k sobě- vždy bude možnost něco udělat lépe, ale repektuju to, co je dnes a kým jsem:) život je tajemství a za každým krokem do neznáma se něco skrývá....